Ze života učitele jógy I.

Občas si postesknu, proč je naše olomoucké YoFyz centrum takové maličké. Že bych jednou chtěla taky takové centrum, jaké znám z jiných měst, kam se do sálu vleze 20 a více osob, kde je recepce s recepční, člověk si tam může přijít kdy chce, sednout si, dát si kávu, prolistovat jógové knihy, přivonět si k různým aroma olejíčkům, koupit si jógové pomůcky a po lekci si třeba chvilku ještě rozjímat nebo popovídat s kamarádkou. Kde bych nemusela vypisovat příjmové doklady, řešit platby, protože by to dělala recepční…ach.  

Ale pak o tom začnu víc přemýšlet a zjistím, že bych se v tom vlastně úplně se svou introvertní povahou necítila dobře. Protože vlastně veškerou administrativu a uvítání by dělala recepční a na mě by pak bylo jen vejít do sálu, odcvičit lekci a zase odejít.

A mě děsí představa vejít do sálu plného lidí, které neznám, nevím, jak se jmenují a nevím, jestli třeba nemají nějaké zdravotní obtíže, o kterých bych měla vědět, abych jim neublížila při nějaké pozici. Už teď když se někdy stane, že mi na lekci přijdou 3 noví klienti, které neznám jsem celou lekci nervózní, protože mi trvá než si zvyknu a trošku pustím k tělu nové lidi.

Mám ráda, když klienty znám alespoň jménem. Kdo u mě byl více než 2x tak si pamatuji jeho jméno a není to pro mě jen ,,ta paní v rohu na zelené podložce“, ale jmenuje se Bára. Když někdo přijde poprvé, představím se, vysvětlím jak to u nás funguje, nabídnu čaj, zeptám se na zdravotní stav a jeho zkušenosti s jógou. Aspoň tyhle základní informace vím o každém. Pokud jsou zdravotní obtíže nějaké větší nebo je klientka těhotná a nechce to ještě zveřejňovat, řeknu ať si dá položku vedle té mojí a v průběhu jí dávám různé modifikace a říkám, co může a co ne. Jen jednou jsem se nezeptala klienta jestli má nějaké zdravotní obtíže a pak jsem se od jeho manželky dozvěděla, že je po výměně kyčelního kloubu. Tak ve mně zatrnulo, když to bylo zrovna na lekci, kde jsme dělali rozvolnění kyčelních kloubů a od té doby se každého ptám. Možná jako fyzioterapeut mám tu výhodu (či nevýhodu), když vím, co by se mohlo stát a také tím, že vedu lekce, které jsou zdravotního (fyzioterapeutického) charakteru, tak musím vědět co těm lidem je, abych minimalizovala riziko nějakého poranění.

Postupem času se o některých dozvím i jiné informace, neptám se (jako introvert nejsem moc dobrá v zahajování konverzace), ale poslouchám a někteří se otevřou více, někteří méně. A tak se postupem měsíců a let o svých klientech dozvídám spoustu osobních, profesních a jiných informací, z některých se stali přátelé i mimo jógové studio a také tomu občas uzpůsobím lekci. Vím, že Iveta má ráda tuhle písničku, tak ji dnes pustím během lekce, Dana má ráda levandulový olej tak ho použiji na konci lekce k provonění, Pavla už dlouho nebyla na lekci, musím jí napsat, jestli je vše v pořádku. Katka a Jirka dnes nepřišli na lekci jako první, což je divné, vždycky chodí první. Řada klientů na základě návštěvy mých jógových lekcí ke mně začala chodit i na fyzioterapii nebo na masáž a tam si také často poslechnu různé životní příběhy a pak mi dojde, proč se Erika na lekci tolik nesměje a má problém se uvolnit, když vím, co právě prožívá.

Na konci lekce nabízím kapku vonného oleje na dlaň, aby se klienti ještě trošičku probrali a uvědomili si své smysly, ale pro mě je to i určitý rituál rozloučení se, kdy každému (kdo chce) přejedu prstem namočeným v oleji po dlani, což je pro mě takové poděkování a osobní kontakt s každým, kdo na lekci byl. Stejně jako s každým klientem při závěrečném pozdravu ,, Namasté“ navážu oční kontakt. To aby věděli, že mi nejsou lhostejní a že jsem ráda, že přišli.

Když mám to štěstí, a jsem zrovna poslední, kdo ten den má lekci, sednu si na lavičku v šatně a ještě chvilku si užívám tu energii, která tam po lekci zůstala a vždycky mě to ujistí, že YoFyz je pro mě ideální místo svou velikostí a systémem fungování. Ale také naprosto rozumím tomu, že některým klientům vyhovuje anonymita větších center a některým lektorům také vyhovuje, že jen přijdou, odučí si lekci a ví, že v rohu byla nějaká paní v červených legínách. Ale já se cítím dobře, když vím, že ta paní v červených legínách se jmenuje Nora a před lekcí mi v tichosti oznámila, že čeká miminko, ale nikdo to kromě ní, manžela a mě ještě neví 😊.